11. Konec roku

Dnes je Štědrý den. Pro mě je to ale den jako jakýkoli jiný. Pro mě je důležité jen to, že nemusím do práce.

Je mi jasné, že můj postoj mnozí nechápou, ale jak můžu brát dnešní den jako sváteční, když pro mě sváteční není? Jsem tady, sama. Hela je jinde, stromeček nemám, taky proč bych si ho pořizovala? Velký posun ale je, že už nevzpomínám, co bylo kdysi a neporovnávám to s tím, co je teď. A tím pádem mě nezaplavují negativní emoce...

No, nějaká by se možná přece jenom našla, ale v porovnání s tím, jak jsem vše prožívala v uplynulých letech, letos je to pohoda... Teda téměř pohoda, protože po vytažení dnešních karet (po půlroční odmlce jsem opět začala každé ráno tahat si karty jak tarotové, tak andělské), moje pohoda je rázem pryč. Vykoukla na mě totiž karta s informací, že někdo mně milý, kdo odešel z tohoto světa, se na mě nezlobí a má se dobře... a až tu skončím svou pouť, opět sejdeme...

Jen jsem si to přečetla, vletěly mi slzy do očí, aniž bych věděla proč. A v duchu jsem zapřemýšlela, která že to osoba mně milá si takto na mě vzpomněla. Nejdřív mě napadla máma, pak sestra, táta..., ale měla jsem pocit, že to není to ono... Až mě napadla sestřenice Ivana, která loni zemřela.

Nevím, jestli tu teď je se mnou nebo ne, ale začnu k ní promlouvat. Tak moc bych ráda, kdyby mi nějakým způsobem dala najevo svou přítomnost, prosím ji o to...

Dostanu pokyn, abych zavřela oči a uvolnila se...

Jen to udělám, už cítím, že se něco děje. Možná jsem propojená s Ivanou, možná s někým jiným, na každý pád mi okamžitě vletí slzy do očí... a brečím a brečím. A mezitím se mezi námi dvěma, později i více dušema, do hovoru se totiž zapojila i duše mámy, táty, sestry, všech tet a strejců, prostě všech mně milých již nežijících příbuzných, odvíjí zajímavý rozhovor provázený spoustou emocí a slz... Jasně, že pro mě pro skeptika jsou emoce a slzy signálem a potažmo i důkazem, že se něco opravdu děje, protože kdo by slzel jen tak pro nic za nic, že jo?

Rozhovor to byl zajímavý a přínosný, ale co přínosného není, že od té chvíle jsem pořád naměkko. Jako bych měla slzy krajíčku. A to příjemné není.

 

O pár dní později se sejdeme s Helou. Byly jsme domluvené, že setkání a popovídání odložíme až po vánocích. Sešly jsme se i s pejsánkama, pojedly jsme, popovídaly... no, prostě bylo to prima.

I Silvestr proběhl docela v pohodě, i když rámusu tady bylo víc než dost. Myslela jsem si, že tady v lůně přírody bude víceméně klid, ovšem opak byl pravdou. Sjelo se sem spousta lidí a ti všichni si chtěli pořádně zařádit. Už od odpoledních hodin to tu bouchalo o sto šest. A nejhorší to samozřejmě bylo o půlnoci, to to tu teda pořádně rachotilo.

 

A je tu Nový rok, rok 2014. Na to, že je prvního ledna, počasí jako na jaře. Vlastně celé uplynulé období bylo vyloženě jarní. A to mi vyhovuje. Za prvé proto, že mám ráda sluníčko, a pak že nemusím tolik topit.

Dopoledne jsem si vytáhla jako vždy v novém roce karty na celý budoucí rok, tzv. keltský kříž. Karty mi tentokrát vyšly moc pěkné, doufám tedy, že i celý rok bude pohodový. Myslím, že si trochu klidu a pohody zasloužím, po tom všem, co mám za sebou...

 

Dovolená utekla na můj vkus moc rychle. Zase se chystám do práce... No jo, to jsem se zapomněla zmínit, před týdnem jsme se stěhovali – do jiné budovy, do jiné kanceláře a s úplně novým obsazením. Opět sedím s kolegyní, co jsme spolu seděly v minulosti už dvakrát... A teď ještě navíc s úplně novou kolegyní... No, uvidíme, co nám toto nové složení přinese.

 

Moc jsem si tohoto nového složení v kanceláři neužila, jsem totiž na neschopence. Na hodně dlouho. Nejdřív jsem byla v nemocnici, a to teda bylo! Už dlouho, pokud vůbec někdy, jsem nezažila tak nepříjemné jednání ze strany lékařů a sester. Naštěstí to nejhorší už mám na sebou, teď jsem doma ve svém pohodlí. Po dobu hospitalizace jsem doma měla puštěné akumulačky. Jak jsem ráda, že mě do jejich pořízení Hela s Michalem přemluvili. Když přijíždím domů, mám tu příjemně zavlaženo. A že zrovna vládnou třeskuté mrazy.

Jsem doma, nic nedělám, jenom polehávám a pospávám. Jsem ráda, že jsem ráda. Ještě že jsem se na toto období připravila, nanosila jsem si dovnitř zásoby dříví, takže teď stačí jen natáhnout ruku a přiložit do kamen. Jednou za čas pak přijde soused a nanosí mi dovnitř nové zásoby.

 

Čas při to nicnedělání letí neskutečně rychle, přemýšlím, jak ho využít.

No jo, ale jak, když nemůžu nic dělat?

Tak alespoň v duchu promýšlím, co všechno je třeba ještě udělat, zařídit. Na internetu si objednávám nějaké věci na zahradu. Využívám toho, že jsem doma a že můžu zboží kdykoli převzít.

Přemýšlím i o tom, jaké úpravy zahrady je třeba dokončit.

Ale abych pravdu řekla, do ničeho se mi nechce. Za uplynulý rok jsem vyvinula tolik aktivit, vložila do úprav domečku i okolí tolik energie, ale hlavně peněz, že teď jsem tak nějak zvláštně lenivá. Nejraději bych jenom odpočívala.

Moje období nečinnosti ale nemá dlouhého trvání. Zjistím totiž, že septik se mi nějak rychle a nezvykle naplnil. Skoro to vypadá, že mi sem odněkud natéká voda. Problém ale je, že nevím odkud.

Takže je to jasné, prioritně musím vyřešit septik.

 

Co ale nevím, zda pořídit nový septik nebo jímku. Anebo snad domácí čistírnu?

Průšvih je, že tady není povoleno nic kromě jímky. Nakonec chata byla kdysi zkolaudovaná kdysi dávno právě s jímkou.

Hledám na internetu, volám, sháním informace o všech možných variantách. Nenudím se vůbec. Jsem usoužená starostma, jak všechno zařídit... a hlavně za kolik. Peníze totiž už došly.

Každý večer pak nasbírané informace probírám s Helou, coby spolumajitelkou. Postupně přibývá, jak informací, tak i možností. Stále se nemůžeme rozhodnout.